Marmélady mi pomáhaly léčit splíny na duši, říká Hana Šindlerová

jak začít podnikat Marmelády s příběhem příběhy úspěšných podnikatelů

Nakažlivou pozitivitu, kterou kolem sebe šíří Hana Šindlerová, si jen těžko spojíte s osudem, o kterém vám vypráví. Přesto je síla této ženy ukrytá v životních lekcích, které ji dovedly až k oceňovaným Marmeládám s příběhem, které si dnes na snídani denně dopřávají hosté v hotelech, jako je Alcron, Four Seasons nebo Corinthia. Jaké zásadní momenty ovlivnily cestu Hany a na co se těší dál?

Jak jste se k Marmeládám dostala? Povězte mi váš příběh.

Řekla bych, že můj příběh se dost liší od ostatních podnikatelů. Prvopočátkem u mě totiž nebyl byznys plán, ale spíš osud, který mi karty rozmíchal a rozdal tak, že jsem musela začít úplně novou kapitolu. V té době jsem byla doma na mateřské a protože jsem chtěla svým dětem dopřát to nejlepší a navíc jsem sama vyrostla v prostředí, kde se hodně vařilo, chtěla jsem mít všechno domácí.

Pamatuju si, že první džem, který jsem uvařila, byl klasicky jahodový. Tenkrát jsem šla pro syna do školky, na Náměstí Republiky jsem koupila jahody a doma jsem je začala zpracovávat. Během léta začaly dozrávat další druhy ovoce a tak jsem si řekla: tohle a tohle bych mohla zkombinovat, to by se k sobě hodilo. A džemy mě začaly vážně bavit.

Neměla jsem tenkrát úplně nejlepší období a vaření marmelád mi hodně pomáhalo na splíny na duši. Problém nastal v tom, že jsem těch džemů začala mít všude po bytě hodně a tenkrát u vína padla památná věta mojí kamarádky: Tak to prodávej, ne? Řekla jsem si, že když už jsem na trhy chodila pro jahody, tak se tam můžu taky zeptat, jestli tam nemůžu marmelády třeba prodávat.

A jak to tehdy pokračovalo?

Krátce po večeru u vína jsem prostě přišla na trh a zeptala se pána, který trhům šéfoval, jak na nich můžu začít prodávat. A on mi na to řekl: přijďte v úterý. A tak jsem jen tak začala prodávat. Na začátku jsem vůbec neměla páru o tom, jak se má produkt označovat a co má obsahovat etiketa. Tu jsem psala ručně. Doma jsem si stříhala papírové čtverečky, vypsala na něj složení, přilepila jsem je na skleničku a zavázala mašličkou. A právě tady je i prvopočátek mého ručního popisu. No a vidíte to, teď mám dokonce platební terminál (smích).

Takže jste vlastně začala podnikat na trzích…

Ano. Já původně podnikat vůbec nechtěla, bavil mě zahraniční obchod, kterému jsem se věnovala předtím. Hledala jsem si práci v korporátu, ale nikde mě jako matku dvou dětí nechtěli zaměstnat. To osud zařídil, že jsem na trzích narazila na skvělé lidi, na podporu a samozřejmě i na okamžitou zpětnou vazbu zákazníků. Je nepopsatelné, co s vámi může udělat to, když vám pravidelně říkají, jak jsou marmelády fantastické, a pak se za vámi vrací. Chodila tam i zahraniční klientela a mě hrozně bavilo, že si s nimi můžu povídat. Samozřejmě ty tržby byly tenkrát dost malé – člověk prodal jen pár marmelád za den. Ale ta atmosféra a kultura prodeje, to je to, proč trhy tak milujeme a proč na nich pořád prodáváme. Každopádně tenkrát šla “reklama” na moje marmelády přirozeně hodně rychle nahoru – lidi si o nich mezi sebou řekli.

Pamatujete si moment, který vás vyšvihnul hodně nahoru?

Tenkrát, když za mnou přišel jeden mladý pán a řekl mi, že chce, abych marmelády dodávala k němu do obchodu. Dlouho jsem na to nechtěla přistoupit a kdyby on nebyl tak neúnavný, tak k tomu nedošlo. Měla jsem strach, nechtěla jsem opustit svoji komfortní zónu a brala jsem marmelády spíš jako takové povyražení než obživu. Bavilo mě to, bylo léto, bylo hezky, do toho i trochu romantika. Uvědomovala jsem si ale, že pokud udělám krok z komfortní zóny, tak mě čeká něco hodně těžkého.

Jak to pokračovalo?

Nechala jsem se přemluvit a ten pán mi hodně pomohl v začátcích – zařídit si první výrobnu v Řitce, pak s tím, abych mohla postupně dostat všechna razítka a nakonec i dostat můj produkt do první prodejny s kvalitními potravinami. Obchůdek v Řitce byl první místo, kam zákazníci šli a přes pokladnu zaplatili můj produkt.

V té době to na mě všechno přišlo jak lavina. Jsem neřidič a musela jsem dojíždět do Řitky autobusem, tam jsem vyráběla, ale nemohla jsem tam skladovat, takže jsem všechny marmelády vozila k sobě domů. Poptávka navíc byla taková, že jsem doma musela dovařovat.

A to jste pořád dělala sama?

Všechno úplně sama. Měla jsem fajn kamaráda, který mi hodně pomáhal, třeba tím, že mi vždycky sehnal někoho na vaření. Ale stejně to byl hrozný kolotoč. Já jsem z toho vyčerpáním zkolabovala. Byla jsem měsíc v nemocnici, kde jsem to všechno přehodnotila a došlo mi, že takhle to dál nejde. Přemýšlela jsem tam nad tím, jestli v Marmeládách pokračovat, nebo skončit a nakonec jsem si řekla, že pokračovat budu, ale některé věci je potřeba změnit. Říkala jsem si, že musím i kvůli dětem otevřít provozovnu tady v Praze. A to jsem taky udělala.

Nejdřív jsme tu byli ve dvou a teď už je to úplně jiné. Výroba je ruční, ale efektivnější. Je nás víc, co se staráme o to, aby se zboží vůbec prodalo. Předtím se vařilo a samo prodávalo. Teď se samo vaří, ale je to o to těžší prodat.

Co “nejlepšího” vám přinesl covid?

Rozhodně e-shop. Opravdu hodně jsem se mu bránila, protože tady máme trochu bojové podmínky, co se skladování týče. Říkala jsem si, že to tu nezvládnu, ale dost lidí mě do něj tlačilo. Ta situace při covidu byla složitá, na dlouhou dobu nám odpadlo několik odběrných kanálů – jednak gastro akce, pak i farmářské trhy a gastro provozy – restaurace, kavárny, hotely. Spousta restaurací přešla na jednorázové porce, aby splňovali covidová opatření a už se ani k našemu produktu nevrací, takže ty ztráty jsou trvalé. V té době byla taková krize, že jsme si řekli, že e-shop spustit musíme. Funguje nám dobře, protože nám dává možnost být takovým farmářským trhem online a můžu na něm nabídnout všechno, co mám. E-shop mi umožňuje také další věci –  hezky odprezentovat limitované edice a novinky.

Platební terminál jste si pořídila za jakým účelem?

Mám strach z technických a technologických změn, ale čím dál tím intenzivněji vnímám, že musím jít s dobou. Dlouhou dobu jsme byli výroba, ne obchod a prodávali jsme jen některým lidem, když si zazvonili na zvoneček. Teď už ale fungujeme jinak – jednak jsme výdejní místo Zásilkovny a pak taky fungujeme jako osobní odběr pro e-shop. Tak to i prezentujeme navenek: přijďte si sem nakoupit. Do toho nás samozřejmě zasáhla i covidová doba a bezkontaktní platby. Takže už se to nedalo a byla to opravdu ostuda. Terminál si s sebou bereme i na akce. Na každý trh jezdí s námi. Když jsme vydali příspěvek, že máme terminál, zákazníci říkali: No konečně. Místo jedné marmelády si jich najednou mohli kupovat víc. Čekám ale, že největší sláva terminálu teprve přijde – v období před Vánoci.

Jaká je vaše nejoblíbenější marmeláda ze všech marmelád?

Pro mě je to angrešt, který mám hodně spojený s dětstvím. Jako malá jsem ho nesnášela, protože místo, abych chodila ven, jsem musela doma pomáhat sbírat ovoce. To bylo dost traumatizující, ale doteď z těch zkušeností čerpám. A když angreštový džem jím, vzpomínám u toho na dědu a říkám si: dědo, tobě by tak chutnalo.

A nejprodávanější marmeláda je jaká?

Jahoda. Já vždycky říkám, že uvařit dobrý jahodový džem je v našem oboru taková malá maturita. Každý ho dělá podle sebe, je to stejné jako se svíčkovou. Není jednoduché ho uvařit tak, aby byl dobrý. Řekla bych, že mnohem jednodušší na zpracování jsou maliny nebo borůvky. Pak je hodně oblíbená taky příchuť mango maracuja. Dřív se moc neprodávala, ale tím, jak se teď stala hodně moderní, už jahodové šlape na paty.

Kde všude lidé narazí na vaše výrobky?

Ve spoustě obchodů – malinkých, středních i velkých. Z těch menších jsou to většinou obchody s delikatesami, z větších obchodů je to online obchod Rohlík a pak taky kamenná Billa. Ta naše marmelády prezentuje v regálu regionálních produktů. Většinou v Praze a středních Čechách a jednou za rok nám udělají i celorepublikovou akci. Jsou to malé odběry, ale aspoň něco a zároveň tím vnímám i podporu z jejich strany.

Pak jsou to kavárny, restaurace a hotely. Vážím si hodně michelinských šéfkuchařů – náš produkt si vybral třeba Roman Paulus a celá léta dodáváme do Alcronu, do Four Seasons, do Corinthie nebo Richardu Hrádkovi do Café Café. Když jsme naše marmelády představovaly v hotelu Intercontinental, byl tam i pan Kubec, prezident Asociace cukrářů, kterému marmelády taky zachutnaly a zároveň mi je pomáhal dotáhnout k dokonalosti. Říkám si, že když s námi spolupracují a podporují nás takové kapacity, tak je to úspěch, který se nedá zhodnotit ekonomicky.

Kdy jste si uvědomila: jo, mám docela úspěch.

Mám ke své práci stále obrovskou pokoru. Přiznat si úspěch je pro mě docela těžké. Ale největší úspěch asi vnímám skrz své děti. Ti dřív úplně nesnášely moje džemy. Vnímaly je jako něco, co jim bere mámu. Skoro vůbec jsem nebyla doma, jenom jsem pracovala. Teď se pracovní dobu snažím držet a myslím, že jsem jim to období částečně vynahradila. Ale teď, když už odrostly a jdeme s nimi třeba do Delmartu, můj syn hned jak vidí marmelády, tak je rovná. Říká mi: Mami, já kam vlezu, všude jedí ty tvoje džemy. To mi vnitřně dělá velkou radost.

Máte vizi, kam až byste to chtěla dostat?

Vždycky říkám, že sny jsou hnací motor a že jsou potřeba. V nejbližší době bychom rádi expandovali na zahraniční trhy. Tím, že naše produkty mají v oblibě i některé populární hvězdy, jako je třeba Dara Rolins, jsme se skrz její sociální sítě už dostali i na slovenský trh. Tímto směrem bych se chtěla v nejbližších letech vydat. Nebráním se do budoucna ani Maďarsku.